Co je teď potřeba dělat: část 2. Incentivy

Restrikcemi si Česko převážně kupuje čas a oddaluje kolaps nemocnic. Pro dlouhodobou udržitelnost boje s COVID je ale třeba řešit zásadní problémy, které nás dovedly tam kde jsme. Přetrvávavajícím zásadním problémem přitom není že Babiš v srpnu zrušil zavedení roušek, ale například problém incentiv.

Peníze

Český stát podceňuje fakt, že ekonomická a sociální podpora je intergrální součástí protiepdemických opatření. Pokud jsou ekonomické incentivy nastavené tak, že zodpovědné chování znamená zásadní finanční újmu, vede to řadu lidí k chování nezodpovědnému.

Tento obecný princip se dá ilustrovat na řadě příkladů:

1. Vyhýbání se karanténám. V okamžiku, kdy ocitnout se v karanténě znamená pro mnohé drastický propad příjmů v nejisté době, převáží to nad zdravotními ohledy i nad altruistickou snahou chránit ostatní. Řešením by bylo například zvýšit nemocenskou z důvodu karantény na 100 procent a nastavit vysokou spodní mez podpory, nebo i nějaká jednorázová podpora komukoli kdo jde do karantény, třeba 4000Kč. Lze namítat, že takový postup by vedl ke zneužívání, ale už hrubý odkaz ukazuje, že i vysoká míra zneužívání je mnohem levnější než současná úroveň vyhýbání se karanténám a testům.Samozřejmě kromě incentiv pozitivních lze uvažovat i o incentivách negativních. V ČR je šíření COVIDu sice trestný čin, ale není jasné zda a jak se zákon vymáhá, kromě individuálních “exemplárních“ případů. V UK za nedodržení karantény hrozí pokuta 10 tisíc liber což je snáze představitelné, a také stát jasněji komunikuje, že se povinnost karantény skutečně namátkově kontroluje.
   Za zvážení by stálo i poskytnout lidem v karanténě nějaké hmatatelné výhody. Hypoteticky by mohl být užitečný třeba balíček respirátorů umožňujících se chránit i v domácnosti, teploměr, sada vitamínů a nějaký vysvětlující leták.

2. Na předchozí problém výhýbaní se karanténám navazuje problém vyhýbání se testům, a nehlášení rizikových kontaktů. Situace mají úzkou sovislot - pokud se např. dodržování karantén motivuje převážně hrozbami a represí, vytváří to incentivy v případě trasování kontakty nehlásit. Cílem musí být taková směs incentiv, aby hlášení kontaktů bylo chápané jako normální a zároveň zákonná povinost.

3. Na organizační úrovni by bylo vhodné kdyby hygienické stanice postupovaly v případě organizací diferencovaně, a incentivizovaly pravidelné testování. V současné situaci jsou často motivace opačné - pokud firma zorganizuje například kontinutální testování všech zaměastnanců (což je s pomocí antigen testů reálné a doporučoval bych), hrozí jí “trest” v podobě umístění celých oddělení, kde se objeví pozitivní případ, do karantény. (Resp. by hrozil kdyby hygieny stíhaly) Metodiku by bylo potřeba úplně obrátit - tedy do karantén umísťovat mnoho lidí tam kde se netestuje, málo tam, kde se testuje.

4. Jiným jednoduchým příkladem je cena testů.

Součástí problému incetiv jsou i kompenzace zavřeným podnikům. Hospody, kterým akutně hrozí krach = hospody které mají incentivy přesvědčovat hosty, že pobyt mnoha lidí v uzavřeném prostoru bez roušek s hlasitou konverzací je celkem ok.

Bohužel, epidemiologické uvažování na ministerstvu financí chybí. Motivovat penězi nakažené lidi zůstat doma je přitom řádově levnější než propad ekonomiky způsobený růstem epidemie.

Sociální incentivy

Peníze jsou jen část lidských motivací. Jinou důležitou složkou je mínění okolí.

1. Docela podstatné je jak je vnímané “onemocnět COVID”. Nejlepší mi přijde, když je tento stav vyvolává podobné reakce jako u autonehod, od “to máš smůlu a vyjadřujeme ti podporu“ po “to je dost uncool”, podle toho jak riskatně se nakažený choval. Výrazně plošně negativní postoj k nakaženým je nebezpečný, protože lidi motivuje nemoc tajit a např. neinformovat rizikové kontakty. Naopak zcela neutrální postoj typu “to je teď úplně normální mít COVID“ nepodporuje protektivní chování.

2. Zásadní je vnímání dobrovolného dodržování opatření jako něčeho co je prostě správné a prosociální. Jednou z nejstrašnějších věcí, které se v Česku v létě rozvinuly, je “trestání” prosociálního chování, jako třeba nadávky lidem, kteří nosí roušky.

Nastavovat normy co je a co není sociálně přijatelné je úkol pro všechny. Kromě vlády na tom má podíl kdokoli, kdo může být brán jako vzor, pomoci by s tím mohl soukromý sektor třeba v podobě věnování reklamní plochy (jako na jaře). Pomoci může každý - pokud se setkáte s někým, kdo porušuje pravidla rozestupů nebo roušek, můžete dotyčné zdvořile upozornit, že na pravidla možná zapoměli. Zdůrazňuji, že slušně a zdvořile.
Pro většinu lidí takové upozornění znamená překonání jisté bariéry a obav - co když to povede ke konfliktu? Co když mě paní s rouškou pod nosem sprostě napadne? Mám to za potřebí? Myslím, že překonání takové chvíle obav je relativně malá cena oproti tomu co se děje, takže za mě - stojí to za to!