O krajích, psech, štěňatech a šicích strojích

1. Problém současné situace jsou mezikrajové rozdíly, někde je PES spíš v pásmu "5" než na "3". Mít situaci na 5 a opatření na 3 nejde dobře dohromady.

2. Proč je nutné mezikrajové vztahy uvažovat je doufám jasné. Pokud ne: představte si třeba, že Středočeský kraj má opatření stupně 4 a Praha čísla 3. V praxi by to způsobilo, že se Středočeský kraj sjede nakupovat, bavit a družit do Prahy. A situace se "srovná" tím nežádoucím směrem, t.j. méně nakažený kraj se nakazí od toho infekčnějšího. ČR je prostě docela malá, krajská města často dělí zhruba hodina autem. Zřizovat nějaké vnitřní hranice asi moc nejde.

3. Problém s mezikrajovými rozdíly se při tvorbě PES řešil, včetně návrhů algoritmických pravidel typu "stupeň kraje je max(stupeň kraje, stupeň ČR)" nebo ”stupeň kraje nesmí být o víc než 1 stupeň menší než krajů sousedních".

Nakonec zvítězil názor, že vysoké stupně 4 a 5 stejně musí být celorepublikově, u nižších stupňů může být krajská variace, avšak řada algoritmických pravidel by byla pro veřejnost nepochopitelná a stejně neobsáhla vše. Takže se prostě zohlední princip, že PES není autopilot, ale na konci vše posuzuje člověk. Pokud tedy teď hlavní hygienička říká, že situaci na rozvolnění nevidí, a poukazuje na krajové rozdíly, není to nějaká ad hoc modifikace.

Jestli místo toho radši měla být tabulka a měl to být ještě víc algoritmický systém mi ani teď není jasné a přijde mi to brzo hodnotit.

4. Pokud vás děsí možné rozvolnění od pondělí, tak pro mě jsou daleko děsivější "štěňata". To znamená takzvané "tabulky druhé úrovně", které si tvoří jednotlivé resorty v diskusi s hygienou.

Proč? I kdyby nastalo, což se snad nestane, tak rozvolnění o týden dřív nebo později epidemii jednorázově přenásobí nějakou konstantou.

"Štěnata" mají potenciál zmenšit brzdící efekt jednotlivých úrovní PES možná o víc než desítku procent (v redukci R).

Jak toho může pouhé štěně dosáhnout? Zhruba tak, že si zástupci nějakého oboru poskládají pro ně co nejmírnější omezení z toho co daná úroveň nabízí a tak se jaksi plíživě rozvolní.

Hypotetický příklad:

Podle principů PES se nesmí na úrovni 3 uvnitř potkat víc než 10 lidí, a rozhodně ne při rizikové činnosti (kterou je třeba intenzivní dýchaní při fyzické námaze).

Zástupci fitness center ale namítnou, že limit 10 lidí by velkým fitkám ekonomicky neumožnil otevřít, a prolobují si, že pro ně bude platit stejný limit jako pro obchody (tj. jeden člověk na 15m čtverčních, bez omezení počtu). To už je samo o sobě epidemiologicky nesmyslné srovnání, lidé v obchodě se nepotkávají tak dlouho, a nedýchají tolik. V praxi si pak ještě fitka z tabulky pro profesionální sport vyzobnou, že při tréningu se nemusí používat roušky.

Takže i když PES je na úrovni 3 postavený na principu, že se nesmí uvnitř potkat více než 10 lidí, a když už, tak s rouškami, je představitelné, že “štěně” pro wellness a fitness povede ke konání třeba lekce zumby uvnitř pro 20 lidí a bez roušek. Což je epidemicky rizikovější než omezení pro stupeň 2.

Přitom izolovaně ta jednotlivá srovnání zpravidla působí docela rozumně.

Můj dojem z diskusí o PES ale je, že řadou srovnání s mottem “tohle je nespravedlivé”, které na první pohled působí jednotlivě logicky, lze při vhodné konstrukci ukázat, že vůbec žádná omezení by se neměla týkat nikoho ani na stupni 5.

6. Obecně: “spravedlnost” opatření ve smyslu, že všichni měli být poškozeni stejně, není vhodný cíl, i když to zní líbivě. Mnohem víc dává smysl omezit nejvíc to nejrizikovější, a škody kompenzovat.

Zkusil bych to vysvětlit na příkladu povodní.

Představte si, že akutně hrozí povodeň, a ve stavu nouze stát nařídí stavební firmě všeho nechat a bagrovat zeminu na hráz, nebo přímo zabaví a použije bagr. Asi skoro každému dává smysl, aby stát majiteli bagru tuto zvláštní oběť kompenzoval. De facto se na to dá dívat i jako na peněžní kompenzaci od všech, které ochránila hráz, majiteli bagru.

Oproti principu kompenzací by se dal představit alternativní “princip rovnoměrné distribuce škod”. Podle tohoto principu pokud stát nařídil stavební firmě budovat dva dny hráze, měl by podobnou oběť požadovat i po ostatních firmách. Takže dva dny by šla kopat i místní cukrárna, a výrobna textilu by odevzdala řadu šicích strojů. Protipovodňový efekt použití šicích strojů sice není velký, a cukrárna toho za dva dny vykopala tolik co bagrista za půl hodiny, ale “spravedlnosti” bylo učiněno za dost, poškození jsou všichni stejně.

Pokud vám takový postup přijde blbost u povodní, netrvejte na něm u epidemie. Celkově je lepší učinit opatření, která mají dobrý poměr nákladů a protiepidemického efektu, a škody kompenzovat. V praxi to může znamenat, že zatímco bar Techtle Mechtle bude zavřený půl roku, Škoda auto pojede jen s hygienickými opatřeními a masivním testováním zaměstnanců. Pro dosažení spravedlnosti a přijatelnost takového řešení je pak ale naprosto nutné, aby byl majitel Techtle Mechtle odškodněn, například z daní, které platí Škoda.

V Česku bohužel stát ve druhé vlně selhává ve schopnosti nerovnoměrnost oběti kompenzovat, což vede k tlaku na aplikaci principu “rovnoměrným škod”.

Spravedlivý boj za tento princip mi přijde sice asi pro masy voličů líbivý, ale krapet nedomyšlený. Navíc se vede jen jedním směrem: když nejsou textilce při povodních zabaveny šicí stroje, nesmí být ani stavební firmě zrekvírován bagr, a když nestojí práce v cukrárně, nesmí nikdo za povodně omezit ani lodní plavbu.

Výsledkem neschopnosti vymyslet řešení, které je zároveň spravedlivé a funkční, v tomto naivním pojetí spravedlnosti pak může být, že se hráze nepostaví vůbec a povodňová vlna spláchne všechny.