Kde jsem se mýlil o covidu

Subjektivní přehled některých omylů, občas s pokusem o analýzu, proč jsem se pletl.

Před časem jsem tu sdílel přehled svých loňských příspěvků o covidu, s tím, že časem bych rád naopak napsal stručný přehled věcí, kde mi přijde, že se jsem se mýlil.

Tady je - je to tedy subjektivní přehled některých omylů, občas s pokusem o analýzu, proč jsem se pletl. Často mělo několik různých omylů společný hlubší problém: v tom případě popisuju nejprve ten společný problém.

1. Odhady státní správy

Na jaře 2020 jsem dost zásadně přecenil kvalitu české státní správy a částečně i exekutivy, a trvalo mi dost dlouho “zkalibrovat se” realisticky - prakticky asi až do prosince 2020.

Trochu delší verze: Na jaře jsme v rámci projektu EpidemicForecasting.org radili v různých zemích, a s ještě větším počtem různých státních správ, samospráv a nevládních organizací jsme měli alespoň úvodní hovory, ve kterých jsme se snažili zjistit jaké modely používají, co potřebují, jestli to umíme dodat, a jestli naše práce má naději na rozumně velký impakt. Díky tomu jsem měl docela zajímavý přehled boje s epidemií zhruba řečeno od nejchudších zemí Afriky až po jednu kanadskou provincii. Česko zájem o rady nemělo, ale v myšlenkové klasifikaci jsem si je zařadil někam výrazně blíž Kanadě, než Pákistánu. To byla chyba.

Proč jsem se pletl?

Myslím, že to mělo tři hlavní příčiny:

Zaprvé - v jarní vlně Česko postupovalo velmi dobře - opatření zavedlo včas, někdy dokonce jako první evropská nebo západní země: Česko například jako první západní zavedlo plošně povinnou ochranu dýchacích cest. Česká opatření i počáteční rozvolňování často dávalo smysl, a i v mezinárodním srovnání jsem měl pocit, že protiepidemický postup tvoří někdo, kdo přemýšlí a rozumí epidemiím, byť občas se sklonem k improvizaci. Čemu jsem bohužel nerozuměl bylo, že tento stav není v podstatě vůbec výsledkem práce dobře fungujících institucí, ale výsledkem náhody, práce Pavla Řeháka a týmu jeho kolegů, a působení prof. Romana Prymuly, který je sice velmi schopný a chytrý epidemiolog, ale jinak byl spíš politický solitér, neoblíbený částí institucionálního aparátu ministerstva zdravotnictví a i mnoha politiky.

Druhou příčinou byla osobní zkušenost se vznikem projektu “Chytré karantény”, kde se na straně sdružení COVID19-CZ sešla řada extrémně schopných, kompetentních a altruisticky motivovaných lidí převážně z českého IT prostředí. Nějakou dobu to přitom vypadalo, že alespoň část lidí na straně státu chápe, že státu různé kompetence chybí, pomoc potřebuje, a přijme ji.

Zatřetí mám obavu, že mi odhad trochu ovlivnil bias typu “wishful thinking” - Česko mám rád, a měl jsem radost, že se covid na jaře daří zvládnout relativně dobře, alespoň na evropské poměry.

Popsaný omyl mě pak konzistentně vedl k mylným odhadům typu, že když je něco zjevně potřeba, někdo na straně státu to nejspíš chápe, a skutečně udělá.

Typickým příkladem tohoto omylu je například můj text z 12. července, kde se zamýšlím nad vývojem druhé vlny:

Pokud by se nic zvláštního nestalo, skutečný ohňostroj vypukne s koncem prázdnin, kdy se zdá se všichni zkusí “vrátit k normálnímu životu”. Otevření škol a univerzit, s chladnějším počasím přesun části společenských interakcí dovnitř, pokles obezřetnosti s pokračující dezinformační kampaní v duchu “COVID je běžná sezónní viróza” a zpětnovazební smyčka s tím že se přestane stíhat trasovat a testovat... by mohly zvednout R cca na 2. V modelu by to vypadalo takhle … Jak vidíte už na konci září bychom byli s počty případů někde na stovkách tisíc. Osobně si myslím že se to nestane, a v nějakou chvíli zase převáží ten odborný pohled.

Pletl jsem se už v předpokladech proč predikci psát - text jsem bral spíš jako popularizaci epidemiologického poznání na facebooku, a prostě jsem předpokládal, že podobné informace řada lidí v rozhodujících pozicích má a bere vážně. Skutečnost byla nejspíš výrazně horší.

Co se predikcí týče, tak zmíněný “odborný pohled” převážil teprve v druhé polovině či na konci září, ve chvíli, kde těch skutečně nakažených kolem 100 tisíc být mohlo. (Pozor na rozdíl oproti potvrzeným nakaženým, kterých bylo výrazně méně, díky nedostatečnému testování)

Co jsem nečekal byl vývoj, kdy systematicky “odpovědné instituce” v případě příprav v létě a náběhu druhé vlny neuspěly v podstatě skoro v ničem co vyžadovalo odborné, technické nebo organizační kompetence, ale naopak prokázaly schopnosti v boji o vliv. Vliv kompetentních outsiderů typu sdružení COVID19-CZ nebo solitéra prof. Prymuly vytlačil postupně vliv nekompetentních a odborně zmatených insiderů typu “Klinické skupiny“. (Situaci na straně státu trochu zachránily instituce sice relativně kompetentní, ale za běžných okolností odpovídající za úplně jiné agendy - například Armáda a NAKIT.)

2. Technologie které jsme nevyužili

Druhým systematickým omylem s globálnějším přesahem byl předpoklad, že pokud výzkum a technologie pokročí, budou takové prostředky proti koronaviru využity. Pro zjevně výhodný poměr přínosů a nákladů.)

V rozhovoru pro SeznamZprávy 24. 3. 2020 jsem například vysvětloval, že pokrok vědy a technologie není je otázkou vakcíny, ale i dalších možností.

“Představte si, že bychom měli nějaké zařízení, do kterého by člověk dýchl a ono nám to řeklo, jestli je nakažený, nebo ne. Něco jako je test na alkohol. Není vyloučené, že něco takového bude existovat. To by nám hodně pomohlo. Nebo kdyby ty současné PCR testy byly masivně dostupné. “

Relativně dobře jsem odhadoval pokrok technologie, ale neodhadl jsem, že i když technologie budou dostupné, nedojde k jejich využití - a to nejen v Česku, ale i v řadě vyspělých bohatých zemí.

Příkladem může být masivní nasazení antigenních testů. Testy v množstvím pokrývajícím například současnou spotřebu Česka na testování ve firmách a školách byly dostupné už loni v létě. S investicí řádově miliard Kč za měsíc šlo zásadně omezit druhou vlnu a přinejmenším místo části lockdownů testovat. Tuto možnost nevyužilo ani Česko, ale ani řada dalších zemí.

3. “Dobrovolné změny chování”

Co se predikcí a modelů týče, pravděpodobně největší chybu jsem udělal hned po nástupu ministra Prymuly v odhadu reakcí české veřejnosti, přecenil jsem vliv verbálních apelů na zodpovědnost a dobrovolných změn chování a celkovou “rozumnost” společnosti a naopak podcenil nutnost plošných omezení, zákazů a příkazů.

Riziko jsem chápal, ale spíš jsem čekal optimističtější scénář. Co mě přivedlo k tomuto biasu?

Zaprvé, představa, že není možné zvládnout celou zimu hlavně v režimu zákazů a příkazů, a je nutné najít nějaký způsob fungování společnosti udržitelný v řádu měsíců.

Zadruhé, mylný odhad nálad společnosti, u které jsem doufal, že uvědomění si problému rychle roste už koncem září, a nebude vyžadovat zoufalé reportáže z JIP.

Jak to dopadlo reálně? Efekt apelů typu “Prymula rovněž uvedl, že nejde o to, aby ministerstvo něco zakazovalo, ale aby si všichni lidé uvědomili, že by se po určitou dobu neměli stýkat.” byl v součtu podle dat o mobilitě zanedbatelný. Naopak se podle anekdotických zpráv zdálo, že část občanů ohlášený nouzový stav pochopila jako signál k tomu, potkat se, případně potkat se na hromadných akcích “dokud ještě můžeme”.

Do nálady společnosti zvolna se smiřující s tím, že COVID se vrátil, a situace je horší než na jaře, pak neblaze zasáhla například “petice homeopatů” požadující naopak zrušení protiepidemických opatření (1.10.).

Moje ex post interpretace reality ovlivněná texty Martina Buchtíka je, že přejít od stavu, kdy společnost očekává “zákazy a příkazy”, do stavu založenému spíš na důvěře a doporučeních sice obecně lze, ale takový proces by trval spíš mnoho týdnů. (Tzn. v epidemii s reprodukčním číslem kolem 1.4 a stovkou tisíc nakažených si to nelze dovolit). Drastická omezení pak kromě přímého efektu měla i značný signalizační efekt. T.j. zhruba řečeno například Prymulův verbální apel “aby si všichni lidé uvědomili, že by se po určitou dobu neměli stýkat” jako signál k omezení kontaktů nefungoval. Naopak “zavření škol a hospod” ano (navíc kromě efektu zavření efektu škol a hospod!).

Hlubší příčinou byl opět trochu optimistický bias / wishful thinking, kde se mi do implicitního modelu české společnosti připletlo přání, jaká bych byl raději, aby byla. Že Česko není např. Švédsko jsem chápal, ale podcenil jsem jak daleko k němu je.

Různé drobnější věci, které se projevily typicky spíš tím, co jsem nenapsal a napsat měl, nebo neudělal a udělat mohl, než tím, že bych napsal něco, co by se nepotvrdilo. Například:

4. Úplně brzo na jaře jsem podcenil jak rychle a jak účinná opatření ČR zavede. To mělo ten dlouhodobě ne úplně dobrý vedlejší účinek, že trasování “tradičními postupy” nezkolabovalo - pokud by k tomuto kolapsu na jaře došlo, možná existovala šance zkostnatělý a neřiditelný systém KHS od většiny trasování oddělit.

5. V době uvedení PES jsem byl trochu naivní v oblasti PR - původně jsem chtěli zveřejnit výpočet “Rizikového skóre PES” nezávisle na Ministerstvu, s několikadenním předstihem. Nakonec jsme ustoupili přání ministra, který chtěl i skóre, i tabulku opatření prezentovat najednou. Výsledek posloužil PR ministra, kdežto nám přinesl otravnou nutnost neustále dokola vysvětlovat, že tabulka opatření je politická věc a výsledek není podle našich představ.