Libovolná česká vláda může buď “poslouchat MeSES”, nebo způsobovat zbytečné škody
(Aneb: k pandemickým poradním tělesům)
K tomu, co přesně tímto na prvním pohled odvážným tvrzením z titulku myslím se dostanu v závěru.
Nejdřív je ale třeba trochu vysvětlit, jak pracuje MeSES.
Oproti řadě zmatených představ zmatených lidí na Novinkách nejsme ani “zavírači”, ani “experimentátoři”, ani “promořovači”, ani “vládní”, ani “protvládní”. MeSES nemá nějaký “názor na kterém se shodneme”.
Co máme je postup, jak se k doporučením dobrat.
1. Pokud k nějaké otázce existuje relevantní výzkum, snažíme se z něj “destilovat” závěry relevantní pro danou situaci. To zahrnuje najít studie k tématu, zvážit jak jsou kvalitní, zvážit jak jsou relevantní, a učinit závěry z jejich souhrnu.
To samozřejmě zahrnuje nějakou složku odborného úsudku, ale to, jak shrnout a “destilovat” něco už hotového, je většinou jasnější a mnohem méně subjektivní, než samotné věcné otázky. (Například: zvážit že studie z Japonska a tamní první vlny původní varianty viru omezenější relevanci pro Česko s vlnou delty, než třeba data z Rakouska a třetí vlny)
2. Pokud dostatek výzkumu neexistuje, vycházíme z obecných principů. Často je dobrým zdrojem obecných principů třeba ekonomie: pro porovnání různých alternativ např. neexistuje článek který by je přímo srovnával, ale lze využít obecných úvah s “očekávanou hodnotou” různých voleb.
3. Pokud na něco neodpovídá ani výzkum, ani obecné principy, nezbývá občas než něco prozkoumat nebo spočítat sami, t.j. “vlastní výzkum”. (Pozor: to v poradní roli není výhoda, ale nutnost z nouze.)
4. Úplně přinejhorším, poslední možností je “odborný odhad”. Vycházíme z něj neradi, a také je pak relativně snadné se neshodnout, a reálně se nám to děje.
Na čem se v MeSES shodujeme a v principu musíme shodovat tedy nejsou např. názory na epidemii, ale “epistemické principy”.
Silou našich principů je, že obecně kdokoli se stejných principů drží, dospěje k podobným závěrům. Mimo jiné proto jsou doporučení poradních orgánů v různých zemích, které vychází z mainstreamového vědeckého výzkumu, dost podobná. (V čem se ta doporučení liší je často spíš rychlost, s jakou různá tělesa tu destilaci výzkumu přetavují v doporučení, a nebo občas u různých hraničních případů, kdy jsou pro a proti nějaké volby poměrně vyrovnané.)
Čímž se dostávám k tvrzení z nadpisu. Česká vláda má v podstatě dvě možnosti
1. Řídit se doporučeními nějaké skupiny, která bude vycházet z popsaných principů “destilace” mainstreamového vědeckého výzkumu. V tom případě taková doporučení budou často dosti podobná radám MeSES. Přitom je jedno, jestli se ta skupina bude jmenovat MeSES a skládat se ze členů MeSES, nebo jmenovat nějak jinak, a mít nějaké jiné členy, jestli bude formálně spojená s vládou či ne, a tak dále.
2. Řídit se doporučeními, která vychází z nějakých jiných epistemických norem.
Ve druhém případě bude vláda působit (v průměru) zbytečné škody.
Proč? Zhruba řečeno, i přes různé problémy je mainstreamová věda nejlepším zdrojem poznatků o epidemiích, který máme. Samozřejmě občas nějaký minoritní nebo nový názor či pohled je pravdě blíž, a díky nim poznání postupuje dopředu. Na každý “originální” či “nemainstreamový” pohled který je pravdě blíž ovšem připadá mnoho “originálních” názorů, které se ukáží od skutečnosti dál, nebo i hodně daleko.
Pokud uvažujete jak ty “jiné epistemické normy” mohou vypadat, tak tady jsou tři příklady:
“Názor skutečných odborníků”. Často u lidí kteří sami sebe považují za ty “skutečné odborníky” se popsaná pyramida síly evidence vyskytuje úplně obrácená: základem je vlastní názor či odhad. K obhajobě vlastního názoru občas pomůže vlastní výzkum - charakteristické bývá, že už když si přečtete autory, víte, co bude závěrem. Když je složité podložit názor vlastním výzkumem, úplně přinejhorším se používá odborná literatura - nejčastěji ve formě selektivního hledání citací které odpovídají vlastnímu názoru.
Příklad z českého boje s pandemií: prof. Beran, "skutečný epidemiolog". Ale i mnoho dalších
“Hlasování”. Hlasování v principu může agregovat různé odhady a přístupy, ale prakticky je mnohem častější je u skupin, založených na “názorech skutečných odborníků”. Je to dané tím, že zatímco u ideálního způsobu fungování MeSES je potřeba se jenom shodnout co existující výzkum říká, a u toho je není problém dospět ke konsensu, u těles založených na názoru odborníků není v principu jasné, jak vyřešit situaci, kdy různí experti mají různé názory. Pak nastupuje... hlasování.
Příklad z českého boje s pandemií: Podle zápisů z jednání takto fungovala např. Klinická skupina pod vedením prof. Vašákové - výsledky považuju za varovné. Hlasování o faktech na který výzkum dává celkem jasnou odpověď je mírně absurdní - o to víc, pokud výsledky někdy dopadly poměrně těsně.
“Bezprostřední zkušenost”. V tomto přístupu se za nejspolehlivější zdroj poznání považuje to, co dotyčný viděl či přímo zažil. Například: jak to vypadá v nějaké nemocnici. Co se stalo konkrétním pacientům po podání ivermectinu. Jak moc nemocní mi připadají lidé, kteří jsou na příjmu.
Příklad z českého boje s pandemií: Situace typu “premiér volá primáři ve velké nemocnici, a stav epidemie posuzuje podle toho, kolik je hospitalizovaných”. Nebo: podáváme pacientům (cosi), a naše zkušenost je, že se jejich stav zlepšuje.
Já často přemýšlím poslední dobou, jak je to vlastně s tou vědou, společností, psychologií, vůlí, racionalitou a tak vůbec. Totiž tohle je rant o skupině odborníků v pandemii, ale šlo by dosadit libovolnou situaci XYZ.
Ta situace je extrémně nepřehledná. Expert řekne politikovi, tohle by bylo fajn udělat. Politik údajně má mít nadhled, zhodnotit situaci a rozhodnout s tím, že má politickou odpovědnost. To je teda první bullshit. V dnešní postfaktické době si jde takovou odpovědnost už spíše jen představovat, nakonec i ten Babiš skoro vyhrál i s tím shitem, co tu dělal. Občan těžko může hodnotit situaci nakonec jinak než emočně, protože racionálně neví. Je to všechno moc složité a pěkně a "racionálně" jde uargumentovat i nepravdu. Je třeba statisticky raritní schopnost sebereflexe a kritického myšlení, ale i prostě materiál v hlavě, i.e. vzdělání.
Čili první bod je ten, že bych zapomněl na to, že já někomu dám informace a on dobře rozhodne. Nezávislá a objektivní skupina odborníků je skoro jak součást problému. Zajímavé je pozorování psychologů, že už jako nejde hrát pouze na individuální notu v terapii u globálních problémů: https://www.cpng.cz/ . Stejně tak mám pocit, že nejde už hrát na objektivní notu bez jisté dávky aktivismu ve vědě. Nepohybuji se v prostředí vědy, ale nerozumím tomu, proč může jít vědec do televize a říkat naprosté nesmysly, a je mi teď jedno, jestli to je problém vědy nebo médií. Takový člověk nemá mít moc a dostat naprosto jasný feedback.
Tohle celé je prostě klasický střet zájmů ve formě voleb, sezení na teplém místečku s mocí atd. Jakou moc vlastně má věda? Když si přečtete jakoukoliv knihu od rozumného člověka, teď čtu od Daniela Prokopa o situaci v ČR a problémech, tak nechápete, jak je možné, že už se dávno zásadně nekoná? Proč se mít dobře a prožívat smysl při budování budoucnosti, když se můžu mít mizerně a dělat úplný hovno, že jo.
Chci tím říct, že se spoustě lidem jako zdá, že musíme situaci popsat, poznat, uargumentovat, a pak se tak stane. No já mám pocit, že právě vůbec. Nakonec se zase zanoříme do otázky, co je teda to "náboženství" každého z nás a obyvatel jedné země a co ovlivňuje naše rozhodování, na co jsme naprimovaní, jaká schémata máme atd. Protože tohle je problém vůle něco dělat, ne že by nebyl materiál. A dokud nebude vůle, může si věda dělat, co chce, ale nikdo poslouchat nebude.
Je to prostě celé dost smutné, že tu jako vědecky argumentujeme klimatickou změnu pořád, teď jsem četl The Age of Unpeace. Nic moc sofistikovaného, prostě vyprávění o politických problémech a ekonimických tlacích ve světě. A člověk si jenom řekne, no jo, ale vždyť to říkají osvícení lidé už stovky a tisíce let, jak vést šťastný život. Není třeba analýz. To snad dá rozum, že není dobré zničit planetu. Ale ne, pořád boj o zbytečnosti. A my se pořád dokola "rozhodujeme" že to udržitelné dělat nebudeme. Naposledy jsem četl třeba Mít, nebo být? od Ericha Fromma... Bojujeme bitvy, které jsou úplně na hlavu postavené, pokud chceme optimalizovat štěstí. V tom si dlouhodobě totálně ubližujeme.
Další část je naprosté nepochopení svobody s tím, že může existovat bez zodpovědnosti. A že subjektivní názor je součástí absolutní svobody, protože názor je moje identita. Přitom je úroveň přijetí jedince a nesouhlasení s názorem úplně rozdílná. Stejně jako u emoce, ta se přijímá, ale reakce je na zodpovědnosti a tedy i ovlivněna důsledky. Ale my jsme už tak hodně zranění a neumíme pracovat s hranicemi a nastavovat je ostatním s tím, že i to je soucitné. Nemáme prostě to uzemnění, že někdo odmítnutím mého názoru neodmítá mě jako člověka.
No nic, tak jsem si zase položil víc otázek než odpovědí. Mám ale pocit, že je dobré připomenout knihu https://equilibriabook.com/ s tím, že je dobré se zamyslet, kde je v systému ta free energy a na jakém poli se vlastně zápasí. Já vlastně nevím ani, co je to pole. Často jsem to bral od psychologie jednotlivce... A potom teda, kde je ta free energy. Protože každý chce najít ten Kámen mudrců, že někde do toho šťouchne, cvrnkne a systém se přestaví, lidé budou racionální, zastavíme GW and they all lived happily ever after. Co je ale jisté, tak low hanging fruit v systému rozhodně bylo totálně zmastit populaci přes fake news. Dokud se k tomu nebude stát chovat jako k vyhlášení války od mocnosti, která to dělá, nepůjde nic dělat.
Vzpomeňme na dobu válek, kdy země byla schopná totálně přestavět průmysl do válečného stavu a začít dodávat. Proč to neděláme v situaci, kdy reálně způsobujeme globální problémy? Jasně, biases a bla bla bla. Raději obětovat plnetu než iPhone. Ale jak teda dál? Prožívám trochu osobní frustraci, že sám bych klidně opustil práci a šel bojovat za lepší svět, prostě protože není nic lepšího, co v životě dělat, jinak jsem se sebou v pohodě, ale ten systém je tak komplexní...
Nakonec to stejně teda skončí asi u práce každého z nás a milovat bližního svého, ale ten princip homo economicus u nevědomých lidí bohužel prostě funguje, když mají v hlavě jenom ten vzorec, že víc peněz je lepší život. Ty opravdové hodnoty jsou jinde, a to není bohužel taky o názoru se mi zdá. Věda to zkoumá už dlouho.
Každopádně tip na zajímavou knížku ocením :-)