Problém symetrie

Velmi dlouhý text který není o COVIDu, ale o “epistemické krizi” - několikrát jsem začal odpovídat na komentáře na toto téma, ale vždy to začalo být příliš dlouhé.

Velmi dlouhý text který není o COVIDu, ale o “epistemické krizi” - několikrát jsem začal odpovídat na komentáře na toto téma, ale vždy to začalo být příliš dlouhé. (Vzhledem k délce a doporučenému odkazu v angličtině je to klidně na hodinu a víc.)

Epistemická krize mi z dlouhodobého pohledu přijde mnohem větší a vážnější problém než COVID, a nezmizí ani očkováním, ani letním počasím.

Nevím jak tento problém řešit. Ale můžu se postupně podělit o několik modelů, které při úvahách na to téma používám. Tady popisuju jeden z nich, a ke konci najdete i náznak směru možných řešení.

Věci kolem COVID přitom mohou posloužit jako názorný a dramatický příklad, který můžeme studovat ”v reálném čase”. Můžeme dokonce experimentovat.

Dvě různé reality

Pro srovnání si mohu vzít např. svůj model reality, ve kterém 
- COVID je skutečný problém, který významnému množství lidí zkracuje život a ničí zdraví,
- nadúmrtí týden po epidemické vlně jsou způsobená v drtivé většině epidemií,
- plošná opatření jsou velmi protivná a drahá ale šíření viru omezují
- správným řešením nejspíš je virus potlačit a držet na uzdě testováním a lokálními opatřeními, nebo potlačit úplně a držet na hranicích
- v podstatě je správná věc snažit se tohle vysvětlovat, opatření dodržovat, atd.
Označme jej A.

A naopak alternativní model reality, který bych zhruba postavil z názorů různých lidí, které najdete na stránce “zdravé fórum”. 

 V této představě může být, v mojí parafrázi
- hlavním problém je strach, který lidé z COVIDu mají, a reakce na tento strach
- druhý hlavní problém jsou proti-COVIDová opatření, která způsobují mnohem větší škody než virus
- různá čísla jako počet lidí, kteří zemřeli navíc, jsou nevýznamná a nelze je jasně spojit s COVID (viz vliv opatření)
- proti opatřením je třeba bojovat i jejich porušováním, například nenošením roušek, otevíráním zavřených podniků a pod.
- správným řešením je nechat virus projít populací a pouze přitom chránit rizikové skupiny
- v podstatě je správná věc snažit se tohle vysvětlovat a “otevírat lidem oči”
Označme jej B.

Symeterické a asymetrické prostředky

Model uvažování o epistemické krizi, který bych chtěl ilustrovat, je rozlišení prostředků komunikace a přesvědčování na “symetrické” a “asymetrické”. Nápad není můj, ale mám jej z blogu Scotta Alexandra jménem Slate Star Codex. Mimochodem: jeho autor je podle mě nejzajímavějším současným žijícím a píšícím esejistou. Bez přehánění jsem se za posledních 5 let z jeho blogu naučil víc zajímavých myšlenek než z toho, co jsem přečetl dohromady v NYT, Economist a Voxu za stejnou dobu. Scott se kromě psaní věnuje psychiatrické praxi v San Franciscu.

Doporučuji si jeho text přečíst, byť je to dlouhé - jinak zbytek toho co píšu já možná nebude dávat smysl: Guided by the beauty of our weapons

Když parafrázuji, Scott v podstatě upozorňuje, že prostředky, kterýma se můžeme někoho snažit přesvědčit ke změně názoru nebo představy o realitě mohou být “symetrické” nebo “asymetrické” vůči tomu, co je pravda.

Například:

1. Emotivní videozáběry a krátká videa jsou prostředek symetrický. V našem konkrétním případě, příznivci reality A. se například mohou snažit, aby vzniklo víc dojemných reportáží o konkrétních lidech, kteří zemřeli nebo umírají. Příznivci B. se mohou snažit, aby vzniklo víc dojemných reportáží o tom jak děti trpí sociální izolací, roste domácí násilí a hospodští páchají sebevraždy.

Problém “symetrie” spočívá v tom, že schopnost dobře vyjádřit emoce filmovou řečí nezávisí na tom, jestli je blíž skutečnosti realita A nebo B. Táboru A. budou videa názoru B. připadat jako manipulativní agitka, a naopak. Pokud se bude rozhodovat nezaujatý divák, bude výsledek záviset víc na tom, který krátký film má lepšího scénáristu, režiséra, kameru a podobně.

2. Bohužel, COVID ukazuje, že se snadno poměrně “symetrickým” prostředkem může stát i heuristika “věřte odborníkům v daném oboru”. Chcete-li podpořit realitu A. odbornou autoritou, najdete například profesora imunologie Hela, infektologa Machalu nebo ekonoma Steinera. K názorům B. najdete třeba profesora epidemiologie Berana, docenta anesteziologie a intenzivní medicíny Balíka nebo statistika Fürsta.. Pokud jste přesvědčeni o realitě A., tak vás odkazy na prof. Berana a doc. Balíka příliš nepřesvědčí. Naopak profesoři Hel a Hořejší nejsou autoritou, která by přesvědčila lidi, kteří jsou již přesvědčeni o realitě B.

Problém symetrie je zde v tom, že pokud někdo nemá dost nějakých dalších externích modelů podle kterých posuzovat experty, tak pravda nemá nutně výhodu. V řadě oblastí je naštěstí “signalizace odbornosti” pomocí titulů a akademických metrik korelovaná s pravdivostí zastávaných názorů, nicméně COVID ukazuje, že v krizi tohle není robustní prostředek. 

Řadu dalších věcí popisovat nebudu a můžete si je doplnit.

Zhruba se dá říci, že řada způsobů, jak někoho o něčem přesvědčit, trpí touto “symetrií” vůči tomu, co je skutečnost.

3. Mnoho lidí doufá, že řešením je “kritické myšlení” a  jeho výuka. Realita COVID ukazuje, že řada myšlenek a modelů, které se pod tímhle označením skrývají, je jakási nůše ostrých zbraní, které jsou ale často překvapivě dvousečné, a lze se o ně velmi snadno pořezat. Schopnost rozlišit různé chyby v argumentech, hledání různých zkreslení, zištných motivací a podobně se dá využít ke hledání chyb a slabin jak ve vlastních argumentech, tak v argumentech ostatních.

Selektivní použití kritického pohledu vždy jen na to, co si myslí někdo jiný, bohužel může vést ke stavu jakési “imunity” i vůči pravdivým argumentům a faktům.

Protože model reality A. je zrovna teď spojen s nutností “vládních opatření”, řada zastánců modelu B. aplikuje vlastní schopnosti kritického myšlení ke kritice různých “oficiálních” čísel, statistik, zdůvodnění a vyjádření. V lidovější podobě podobě si řada lidí obývajících realitu B. myslí, že “nejsou ovce” a “nenechají sebou vládou manipulovat”. (Řada lidí obývajících realitu A. si samozřejmě také myslí, že “nejsou ovce” a “neposlouchají dezinformační weby”.)

Naneštěstí, mnoho heuristik, které si představuji, že se někde na školách pod nálepkou kritického myšlení učí, moc nepomůže. Nebo dokonce uškodí. Například heuristika “pravda je obvykle někde mezi” nebo “pravda není černobílá”: pokud jedna strana říká že 2+2=4, druhá že 2+2=6, oběti této heuristiky usuzují že pravda je zhruba 5. 

Tím nechci říci, že kritické myšlení v průměru nepomůže. Chci jen říci, že učit lidi kriticky myslet je delikátní problém, nežádoucím výsledkem při neúspěchu mohou být mentální modely zvlášť dobře rezistentní vůči faktům. Metaforicky by se dalo říci že takto postižený člověk se zakope v nějaké pozici, a ostří kritického myšlení a vlastní inteligence používá k tomu, aby odrazil jakékoli argumenty i fakta, které by jej mohly vést ke změně.

4. Mnoho lidí doufá, že řešením jsou kvalitní zdroje, jejichž etalonem je odborná literatura publikovaná v recenzovaných časopisech. Realita COVID opět ukazuje, že problém je poměrně složitý.

Obyvatel reality A najde studie podporující jeho pohled snadno. Ale i obyvatel reality B najde studie podporující jeho pohled! Například, na jaře vyšla dnes již slavná “Stanfordská studie seroprevalence”  autorů Bendavid, Ioannidis et al., prezentovaná autory v médiích tak, že COVID mělo 50 až 85x víc lidí, než bylo prokázaných nákaz. To by byla skvělá zpráva pro řešení “promořením”, které v realitě B dává smysl. Pokud na nákazu umírá méně lidí, promoření by stálo mnohem méně životů. (V Česku si část příznivců promoření od studie seroprevalence slibovala podobně extrémně vysoká čísla, s “promořeností” třeba 10%)

Autor studie John P. A. Ioannidis je slavný propagátor evidence based medicíny, do jara obecně uznávaný vědec s dobrou reputací. Na jaře podle všeho zaujal jasné stanovisko, usoudil, že realita je B., a je potřeba to statisticky dokázat. Od té doby Ioannidis píše články, které mají tuto realitu dokazovat vědecky.

Ve skutečnosti zhruba zde symetrie končí, protože, jak jsem zde vysvětloval, statistické metody použité v oné studii seroprevalnce  v době, kdy s ní autoři šli do médií, byly dost zásadně špatně, a studie rozhodně nedokazovala onen 50 až 85-násobek. Statistik Adrew Gelman komentář k té studii seroprevalnce zakončil tím, že autoři dluží všem omluvu a čísla, která prezentují, jsou v podstatě výsledek statistických chyb. John P. A. Ioannidis si tím u části odborné veřejnosti zničil reputaci.

Dobrou zprávou je, že, symetrie se zde rozpadla a “realitu A” a “realitu B” dokáže v tomto konkrétním případě odlišit i zcela nezaujatý pozorovatel, kterému stačí znalost a pochopení statistiky, ideálně Bayesovské statistiky.

A to je problém … na úrovni přečtení abstraktu máte vědeckou studii, dokonce z extrémně renomovaného zdroje, od profesorů stanfordské univerzity. Rozlišení obou realit závisí na expertize, která rozhodně není všeobecná a každému dostupná. Pokud si většina lidí přečtete Bendavidovu a Ionnidisovu studii a Gelmanovu kritiku, obávám se, že jim nebude zjevné, kdo má pravdu, a problém se redukuje na předchozí otázku hledání “kvalifikovaných odborníků”, tentokrát ve statistice. A někoho s autoritou typu prof. Berana, kdo vám řekne něco typu, že Bayesovksá statistika, jak jí rozumí Gelman, není podstatná a Ioannidis to má dobře, najdete též.

Co s tím? Pokud chceme řešit epistemickou krizi, zásadní význam mají prostředky “asymetrické”, které systematicky umožňují snáz někoho přesvědčit o modelu reality, který je pravdivější. Potřebujeme je hledat, zkoušet a tvořit.

Obecně může jít o velmi široký - formáty konverzace, systémy incentiv, diskusní normy, algoritmy sociálních sítí…

Co s tím?

Abych skončil pozitivně, tady jsou tři příklady prostředků, které mi přijdou alespoň částečně asymetrické

1. Predikce. Model reality, který více odpovídá realitě, obvykle z podstaty umožňuje lépe predikovat, respektivě vědět, co se predikovat dá velmi těžko nebo skoro vůbec

Když si vezmeme naši COVIDovou situaci, tak dlouhá řada prominentních hlasatelů reality B. se dopustila predikcí, které spektakulárním způsobem nevyšly.

Nebudu zde vypisovat celý seznam tvrzení a prognóz o tom, že virus zmizí, zeslábne, už zeslábl, už jsme za vrcholem, už jsme skoro promořeni, smrtnost je nízká, už klesla, klesá, a tak dále a tak podobně.

Mylné predikce COVIDu mají tu výhodu, že jejich mylnost je často zjevná a patrná dost brzo - a udržení si mylného modelu reality, nepřiznání omylů a zároveň nepopírání úplně zjevných věcí vyžaduje postupně čím dál podivnější vysvětlení a bizarnější hypotézy.

Doktorka Peková tak například soudí, že jak predikovala, virus skutečně zmizel. Místo něj tu máme nový virus - který je sice geneticky ten samý s trochou mutací, ale není, desítky mutací někdo vypouští z nějaké jeskyně (a logicky celé  to tedy asi musí být spiknutí).

Že různé alternativní reality vedou často nakonec k teoriím spiknutí, tedy konspiračním teoriím, vůbec není náhoda. “Spiknutí” totiž dokáže vysvětlit libovolně nepravděpodobné věci. Že si hodíte kostkou 10x za sebou šestku je nepravděpodobné. Pokud někdo kostku vyměnil tak, že je falešná, tak to ale možné vysvětlení je. Pokud váš model reality selhává tak, že se podle něj dějí velmi nepravděpodobné věci, a snažíte se ten model udržet, můžete to udělat tak, že postupně zvětšujete roli hypotéz typu “v systému je nějaký skrytý optimalizátor, který způsobuje, že se ty nepravděpodobné věci stanou”. Takže třeba varianty viru někdo zeditoval a narafičil tak, aby to vypadalo jako přirozené mutace!

Jiný příklad zpětného vysvětlení: docent Balík říká, že na vrcholu skutečně byli už na konci září, z pohledu jeho oboru jde o takové plato a jsou na něm pořád. Data o vytíženosti JIP v Česku takovému popisu neodpovídají, ale není jasné co se myslí “pohledem oboru”.  

Mimochodem: v tomto směru docela nesouhlasím s částí vyjádření prof.  Flégra. Byť lidsky chápu snahu lidi varovat, sebe-nenaplňující se varování jsou dlouhodobě zrádná. Sice v daný okamžik můžete postrčit rozhodování na stranu menších škod, ale prohrajete válku o chápání reality.

2. Vhodný formát kolaborativní diskuse. Mnoho debat má povahu boje nebo soutěže, ale existují i formáty konverzace, které jsou blíž jakémusi kolaborativnímu hledání pravdy. 

3. Kultivace schopnosti změnit názor, a souvisejících sociálních incentiv. (Hezký text o tom nedávno napsal Pavel Kasík). Pokud je přiznání omylu nebo změny názoru brané jako něco, co vám radikálně a výrazně sníží sociální status, a někdo bude opakovaně připomínat “vidíte, sám uznal, že se plete”, zvyšuje to motivace “zakopat se ve svých pozicích”. Naopak, pokud by změna názoru byla sociálně přijatelnější, lze statisticky doufat, že častější by byla změna k názorům pravdivějším.