V oblasti interpretace pandemie bude dost možná ve veřejné debatě převažovat spor založený na falešném dilematu “životy vs. ekonomika” nebo “životy vs. běžný život”. Tohle dilema je v prvním přiblížení úplně falešné, a úspěšné zvládnutí epidemie přináší malé ztráty na životech i menší omezení života, kdežto cesta “promoření” vede zároveň k mnoha obětem i dlouhým lockdownům. Obojí je fakt o dynamice epidemie nahlédnutelný třeba analýzou několika diferenciálních rovnic SIR modelu, nebo třeba hravou formou hraním koronahra.cz, ale pokud jej za rok nepochopila velká část veřejnosti, a na podzim nechápali někdy ani lidé v rozhodujících pozicích typu ministra zdravotnictví, nelze očekávat, že k pochopení nesmyslnosti dilematu a snahy hledat “kompromisní polohu epidemie na hraně kapacity zdravotnictví” dojde zrovna teď, když praktické důsledky už nejsou tak zásadní. Spor ovšem bude plnit média.
Čemu se ovšem chci věnovat je jiný pohled, na kterém se ve skutečnosti možná shodne dost lidí z různých stran předchozího sporu. A paradoxně proto nezíská tolik pozornosti (protože pozornost přitahují hlasité spory).
Riziko pandemie typu COVID nezvládlo ani Česko, ani Evropa, ani lidská civilizace jako celek. Na nepřipravenost států na podobnou krizi přitom upozorňovali experti desítky let. Potřebné struktury často neexistují a neexistovaly, existující struktury byly neadekvátní problému, rozhodování zmatené. Problémy přitom mají často povahu systémového a systematického selhání.
Když si vezmu jako příklad Česko: na různé dobrovolnické aktivity se mohou názory lišit, ale někdy spíše než o spor může jít o jednoduché nedorozumění. Například na jaře Česko docela dost zachraňoval Pavel Řehák a tým jeho spolupracovníků, což bylo podle mě dobře a je důvodem k vděku. Z toho ale neplyne, že by bylo dobře, že se Česko ocitlo v situaci, kdy je zachraňuje Řehák! Ani Pavel Řehák si jistě nemyslí, že stav, kdy vláda vůbec nechápe epidemickou situaci a nemá informace, je dobře, protože poskytuje skvělou příležitost zachraňovat zemi.
Že v některých případech dobrovolníci a různé ad hoc iniciativy jako náplast řešili systémová selhání by nemělo zakrýt, že k nim došlo.
Důležité je i to, že podobné problémy ale nebyly vůbec specifikem Česka. Problémy české vlády mohou snadno vyvolat dojem, že změna typu “jiná vláda” by situaci zcela změnila. Osobně si myslím, že se zachováním stejné institucionální struktury, stejné státní správy, stejné sestavy lidí v nepolitických funkcích, by měly mnoho podobných problémů i jiné potenciální vlády.
Řada selhání má přitom opakující se systémové příčiny. A řada z nich se přitom opakuje i teď, a povedou k nepoučení se z chyb.
Myslíte, že se všichni poučili? Vůbec ne. Jeden krásný, resp. spíše děsivý ilustrační příklad bych si vypůjčil z debaty, která proběhla před pár týdny v Otázkách Václava Moravce. Tématem byl nákup “zbytečně mnoha” dávek monoklonárních protilátek (např. Regeneron), které teď “zatěžují rozpočty nemocnic”.
Racionálním rozhodovacím rámcem pro podobná rozhodnutí je například “maximalizace očekávaného užitku” (nebo strategie “maxipok” - maximalizace pravděpodobnosti “ok” výsledku).
Při rozhodování s nejistotou, která v okamžiku nákupu byla, je nutné zvážit přínosy a škody všech alternativ: “hodně nakažených - málo léčiv”, “hodně nakažených - dost léčiv”, “málo nakažených - málo léčiv” a “málo nakažených - hodně léčiv”.
Je zcela zjevné, že škody alternativy “mnoho nemocných - málo léků” jsou řádově větší, než škody situace “málo nakažených - přebytek léků”. S panující nejistotou ohledně vývoje epidemie bylo rozhodnutí nakoupit víc dávek léků zjevně správné. Situace “nadbytku léků” tak ukazuje, že došlo ke správnému rozhodnutí, což byla spíš výjimka.
Jak to vypadalo ve veřejné debatě? Jediný, kdo racionální postup rozhodování v zmíněné diskusi zjevně chápal a hájil, byl ekonom Filip Pertold!
Co očekávat od systému, kde správná rozhodnutí jsou předmětem ostré kritiky pro “nehospodárnost”? Samozřejmě tato chybná zpětná vazba má vliv, a vede k “úsporným” rozhodnutím. Zažili jsme jich mnoho, včetně úspor typu “nakoupit jen část vakcín”!
Zdůrazňuji, že jde o velmi obecný fenomén rozhodování států, státní správy a politiků, který zcela zákonitě vede k selhání typu “nepřipravenost na riziko”. Nakoupili jste hasící přístroje? Vyhazování peněz, nehořelo! Udržujete zásoby osobních ochranných pomůcek v rezervách? Zbytečnost a prostor pro korupci!
To byl příklad jen jedné systémové příčiny systémových selhání. Je jich dlouhá řada.
Co je tedy tím důležitějším příběhem? Podle mě z pohledu za horizont pár měsíců nebo i let to, zda se z covidu dokážeme poučit a připravit na budoucnost.
SARS-CoV-2 rozhodně není jediný patogen, který hrozil vznikem globální pandemie. Dalším pohledem, na které ve skutečnosti panuje shoda u skoro všech stran sporů o covid, je, že covid není nějaká “metla lidstva”, a když se podíváte na prostor možných infekčních nemocí, tak SARS-CoV-2 rozhodně není to nejhorší, co by nás mohlo potkat, a to ani zdaleka.
Myslím, že i s většinou relativně skalních zastánců “promoření covidem” se shodnu, že existuje nějaká hranice smrtnosti patogenu, kdy by navrhovali jiný postup, než promoření.
A myslím, že s řadou lidí se shodnu i na tom, že před dilematem “lockdown nebo ne” nechceme pokud možno stát nikdy znova.
Vaše loučení s COVIDem je potěšitelné v prostředí kontaminovaném hysterickým hledáním pokračování katastrofy (Flégr https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jaroslav-flegr-ockovani-pandemie.A210622_153450_domaci_kzem), protože evidentně považujete pandemii v této části světa za poraženou.
Souhlas s tím, že klíčovým úzkým hrdlem pro omezení vlivu epidemie je neschopnost státního aparátu adekvátně, rychle a účinně reagovat na nové skutečnosti.
Je tady ale jiný příběh, který vidím jako klíčový a jako hrozbu do budoucna, je jím selhání politického vedení a hrozba zneužití, která stále trvá. Je tady Váš pohled, který jste krásně popsal. Existovala jediná cesta, nebylo, co rozhodovat. Z tohoto pohledu je jasná frustrace z činnosti parlamentu, soudů a různých zdržovačů jediného správného řešení. Problém je, že to není pravda. Nebyla tady jediná cesta. Byl tady výběr mezi nekonečným zavřením škol a jejich provozem s testováním. Byl tady výběr mezi krátkým uzavřením všeho kromě nepřetržitých provozů a nekonečným sledem částečně nesmyslných a částečně bezzubých opatření. Byl tady výběr mezi zákonem a vrchnostenským rozhodováním vyhlašovaným prostřednictvím „čaulidi“. Politická reprezentace v tom zcela zklamala, akceptovala nekontrolované a neodůvodňované suspendování ústavního pořádku do systému diktátorského vládnutí korunovaného pandemickým zákonem, kdy na soudy naložila nemožnou úlohu zkoumat důvody opatření, které mají ve své podstatě politickou povahu. Politickou povahu má Vámi zmíněná míra ochrany před riziky při nákupu léků a vakcín, politickou povahu má rozhodnutí, jestli disproporčně zničím část podnikatelů v maloobchodě, nebo zda pro všechny nastavím stejný limit podlahové plochy na zákazníka, politickou povahu má rozhodnutí dočasně zavřít průmysl a nakázat homeoffice atd. To pořád zůstávám v narativu, že je třeba potlačit epidemii na nejnižší možnou míru. To je ze zpětného pohledu odůvodněné, ale jen díky rychlému vývoji vakcín. To ale ex-ante nebylo jasné a cesta potlačování epidemie bez vakcín a léků by znamenala trvalé potlačení základů naší civilizace počínaje zrušením mezinárodního cestování a obchodní výměny, trvalý jojo stav vnitřních opatření a předání plné kontroly nad regulací života vládní exekutivě. Politickou povahu tedy má i rozhodnutí, kde leží hranice mezi takovou změnou podmínek civilizace a utrpení v podobě rizika nemoci a úmrtí. Při vypuknutí mimořádné události je jistě na místě dočasně zvýšit akceschopnost formou mimořádného stavu na první měsíc. Je to dost na to, aby byly definovány prostředky a cíle potřebných regulací. Místo pandemického zákona měl ovšem parlament vzít na sebe zodpovědnost a do konce nebezpečí posuzovat jednotlivá opatření a jejich odůvodnění, protože je to jeho úloha nikoli úloha pro ping-pong mezi čaulidi a soudy.
Teď ale k současnosti. Současné dilema je jiné. Máme mít nadále cíl nula nakažených nula těžce nemocných? Nebo máme mít cíl definovaný nějakým kulatým číslem nakažených a mezi tím udržovat jojo režim opatření suspendující občanská práva? Nebo máme akceptovat promoření ve skupinách, které se nechtějí proočkovat? Pořád jsme v situaci, že to rozhoduje Babiš prostřednictvím svého podřízeného a ovládané vlády. Nemylme se, Babišovi se to líbí a může se to líbit i jeho následovníkům, kteří ho eventuálně vystřídají. On je ten cíl úplné eradikace COVIDu totiž nedosažitelný. Kdyby náhodou nebylo dostatečné riziko z COVIDu, je tady chřipka, na kterou umírá spousta lidí. Jedná se o politickou otázku ceny svobody za zdravotní riziko. Měla by být součástí debat o preferencích stran před volbami. Politická reprezentace se ale snaží a bude snažit prezentovat ji jako odbornou záležitost a bude vybírat experty, kteří jí půjdou na ruku. Nedefinovanost cílů a jejich zatemnění a zneužití epidemie k posílení moci autoritářského vůdce je to, co nás nyní ohrožuje.
To, co je další smutné poučení je související selhání expertů a jejich sebe-prezentace v mediálním světě. Nemám na mysli jen bizarnosti o viru, který zeslábne a zmizí, ale z poslední doby například prezentaci výsledku na spodní části očekávání jako super efektivity vakcín (ve skutečnosti po první dávce 62%, po obou 85%) – Dušek https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/nejnovejsi-data-po-druhe-davce-vakciny-se-v-cesku-nenakazil-temer-nikdo-40363775, nebo nepravdivé srovnání přínosů a rizik vakcín https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/soucasne-vakciny-organismu-neskodi-vsechny-jsou-si-rovny-rika-odbornik.A210331_110954_ln-zdravi_ape– Chlíbek, a to v situaci, kdy by bylo na čase debatovat o opuštění Astry kvůli nízké účinnosti a dostupnosti efektivnějšího řešení.