Tato diskuse stojí na premise, že je nutné společnost trvale udržovat ve vegetativním módu.
Tedy, že nelze citlivě dávkovat epidemiologický přístup k jednotlivým osobám podle jejich míry rizika, a je nutné se všemi nakládat rovnostářsky. Zdá se, že epidemiologové studovali zbytečně, stačí-li série triviálních plošných opatření, která se liší v detailech zboží a služeb, které někdo moudrý vypne, a po čase, budou-li poté lidé dostatečně hodní a neurvou se ze řetězu, zase na chvíli zapne.
Covidpas je produktem tohoto pozoruhodného myšlení - rezignace na skutečnou kompetenci a vzdělanost, na víru v schopnost imunizace a doočkování populace v rozumném čase, a jejím nahrazením vládou fachidiotů a populistů. Nebo jde o politický nástroj pro implementaci dalších společenských změn - k horšímu.
Ministerstvo zdravotnictví, snad v touze ještě vylepšit svou vynikající reputaci, vydánlo opatření, o jejichž zákonnosti panují důvodné pochybnosti. S odůvodněním, že v nejhorším mohou fungovat do té doby, než je soud zruší.
Ve světle uvedených skutečností považuji diskusi o odborném fundamentu právní implementace opatření za nepodstatnou kuriozitu. Podobně jako počítání, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Jedno z potenciálních rizik je formalizace posuzování problému. Zákonné ustanovení, že rozhodnutí vlády musí být přiměřená a odůvodněná, existuje z důvodu ochrany práv občanů před zvůlí státní moci. Soud ale následně může tento chráněný zájem upozadit a soustředit se výhradně na posouzení naplnění formálního kritéria existence adekvátního odůvodnění. Soudci jsou si samozřejmě vědomi, že nejen formální, ale i materiální stránka věci je podstatná, ale mohou se snadno dostat do pozice, kdy formální stránka je to jediné, co jsou schopni kvalifikovaně posoudit, a tak jim nic jiného nezbyde, než rozhodnout podle ní.
Soud v principu není schopen replikovat výpočty epidemických modelů, nebo analyzovat data. I kdyby to soudce uměl, je otázka, jestli to vůbec smí dělat, tj. jestli soudce může neuvěřit znalci jeho odborné stanovisko na základě toho, že soudcův vlastní výpočet říká něco jiného. Spoléhat na znalce také nejde, poněvadž u jakékoli otázky zatížené mírou nejistoty srovnatelnou s epidemickými predikcemi není mezi akreditovanými znalci shoda, a každá strana si najde toho, který jí vyhovuje. Takže soud, má-li rozhodovat objektivně a nestranně, nakonec nemá moc možností, než posunout podstatu sporu do formální roviny a posuzovat, zda je odůvodnění dostatečně podrobné a zmiňuje všechny představitelné scénáře a cituje správné paragrafy. Nakonec je to možná to nejméně špatné, jak v takových sporech soud může postupovat.
Cenou za to je, že odůvodnění opatření jsou optimalizována pro formální posuzování soudem a mají formu úvodu do epidemiologie přeloženého do právničtiny.
Na obecné rovině se s tím dá souhlasit, ale moc není jasné, k čemu to směřuje. Z pohledu odůvodnění, neměly by v nich být evidentní nesmyslné pověry typu, že na jednoho příznakového je pět bezpříznakových (myslím, že to tam stále je). Neměla by tam být plytká vysvětlení typu mobilita koreluje s rozvojem epidemie, tedy omezíme mobilitu a basta. Je to klíčový argument pro leccos a zrovna v tomto případě je korelace slabý argument. Obecně by se bez jasných důvodů asi neměla objevovat omezení, u kterých není jasné, zda počet rizikových kontaktů zvýší nebo sníží a zda tedy pomáhají nebo škodí, příklad omezení prodejní doby jen na některé dny, zavření okresů. Výsostně politická otázka je, kam až lze zajít opatřením, jehož jediným důvodem je snazší práce represivních složek jako je rouška na prázdné ulici. Z mého pohledu je to bod, kde bychom se měli lišit od orientálních diktatur. Tedy, zavřít krátce všechno se zákazem vycházení smysl dává,ale rouška na prázdné ulici je arogance moci. Další není už tolik o právním zdůvodnění, ale je k pláči, že se leccos opírá o korelační analýzy z mnoha zemí a z mnoha nesouvisejích období, ale přehlížejí se fundamentální data nebo se s nimi v rozhodování nepracuje, tedy třeba procento nakažených po jednotlivých profesích, procento nakažených dětí po věkových kategoriích, nesleduje se promořenost, a to ani výběrově, segmentuje se jen v nepatrném počtu vzorků atd atd .
Jsou dvě důležité věci, které tam chybí - za prvé je to konflikt zájmů, který je za výjimkou květinářství a dlouho přehlíženého průmyslu. Za druhé fundamentální změna týkající se očkování. Od určitého okamžiku se stane nebrždění politicky legitimní, protože se nebudou plnit nemocnice a lidé nebudou umírat. MZCR sice dělá vše proto, aby tento okamžik oddálilo, ale během tří až čtyř týdnů toto nastane. Je důležité, abychom se potom dokázali vyprostit ze setrvačnosti přístupu do té doby racionálního.
S imunitními pasy se pojí dvě rizika, o kterých se moc nemluví.
Jedno je administrativní náročnost. Pokud bude muset například restaurace kontrolovat, že všichni hosté mají pas, je to práce navíc, ke které bude mít restaurace motivaci pouze tehdy, bude-li nezanedbatelné riziko odhalení. To zase vyžaduje rozsáhlé kontroly ze strany policie, hygieny, nebo obchodní inspekce. Hrozí padělání pasů, což zase vyžaduje investice do zabezpečení apod.
Druhé riziko je, že různé služby budou moct otevřít, ale budou mít třeba čtvrtinu klientů, protože je budou moct využívat jen držitelé pasu. (A ne všichni imunní si pas vyzvednou, někteří na protest proti něčemu, s čím ideově nesouhlasí, jiní třeba z pohodlnosti, poněvadž se jim nechce si to vyjednávat a pak se všude prokazovat, a klidně si počkají, až se uvolní pro všechny.) Jenže stát v takové situaci může zaříznout kompenzace a podniky budou krachovat.
Samozřejmě se s těmi riziky dá žít a i navrhnout ten systém tak, aby byl rámcově funkční, ale víme, jak u nás věci fungují. Skoro bych čekal, že to skončí tak, že ve většině hospod a posiloven nikdo pasy kontrolovat nebude, půlka klientů bude bez pasu vůbec nebo s padělkem, ale klientů bude stejně málo a podniky budou ve ztrátě. Do toho stát řekne "máte otevřeno, tak nechtějte kompenzace, stejně už nemáme z čeho brát". A na situaci budou sbírat politické body různé bizarní populistické spolky s rétorikou o nepřípustné diskriminaci a zdravotní totalitě.
Potíž je právě v té důslednosti. Je potřeba zejména zajistit, aby míra odhalení byla vysoká. Nízkou míru odhalení nelze suplovat výší trestů; tisíc přestupků nechat být a jeden, na který se přijde, potrestat exemplárně je nespravedlivé, a prakticky to není dobrá cesta. Preventivní účinek exemplárních trestů je omezený a navíc by byly řadou lidí vnímány jako nespravedlnost a útlak, což samozřejmě důvěře ve společnosti nepomáhá.
Pokud bude šance, že se na porušení pravidel přijde, vysoká, pak si přestupce porušení rozmyslí, a tresty ani nemusejí být nějak tvrdé. Jen je k tomu potřeba spousta kontrolorů, které myslím nemáme.
Tato diskuse stojí na premise, že je nutné společnost trvale udržovat ve vegetativním módu.
Tedy, že nelze citlivě dávkovat epidemiologický přístup k jednotlivým osobám podle jejich míry rizika, a je nutné se všemi nakládat rovnostářsky. Zdá se, že epidemiologové studovali zbytečně, stačí-li série triviálních plošných opatření, která se liší v detailech zboží a služeb, které někdo moudrý vypne, a po čase, budou-li poté lidé dostatečně hodní a neurvou se ze řetězu, zase na chvíli zapne.
Covidpas je produktem tohoto pozoruhodného myšlení - rezignace na skutečnou kompetenci a vzdělanost, na víru v schopnost imunizace a doočkování populace v rozumném čase, a jejím nahrazením vládou fachidiotů a populistů. Nebo jde o politický nástroj pro implementaci dalších společenských změn - k horšímu.
Ministerstvo zdravotnictví, snad v touze ještě vylepšit svou vynikající reputaci, vydánlo opatření, o jejichž zákonnosti panují důvodné pochybnosti. S odůvodněním, že v nejhorším mohou fungovat do té doby, než je soud zruší.
Ve světle uvedených skutečností považuji diskusi o odborném fundamentu právní implementace opatření za nepodstatnou kuriozitu. Podobně jako počítání, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Jedno z potenciálních rizik je formalizace posuzování problému. Zákonné ustanovení, že rozhodnutí vlády musí být přiměřená a odůvodněná, existuje z důvodu ochrany práv občanů před zvůlí státní moci. Soud ale následně může tento chráněný zájem upozadit a soustředit se výhradně na posouzení naplnění formálního kritéria existence adekvátního odůvodnění. Soudci jsou si samozřejmě vědomi, že nejen formální, ale i materiální stránka věci je podstatná, ale mohou se snadno dostat do pozice, kdy formální stránka je to jediné, co jsou schopni kvalifikovaně posoudit, a tak jim nic jiného nezbyde, než rozhodnout podle ní.
Soud v principu není schopen replikovat výpočty epidemických modelů, nebo analyzovat data. I kdyby to soudce uměl, je otázka, jestli to vůbec smí dělat, tj. jestli soudce může neuvěřit znalci jeho odborné stanovisko na základě toho, že soudcův vlastní výpočet říká něco jiného. Spoléhat na znalce také nejde, poněvadž u jakékoli otázky zatížené mírou nejistoty srovnatelnou s epidemickými predikcemi není mezi akreditovanými znalci shoda, a každá strana si najde toho, který jí vyhovuje. Takže soud, má-li rozhodovat objektivně a nestranně, nakonec nemá moc možností, než posunout podstatu sporu do formální roviny a posuzovat, zda je odůvodnění dostatečně podrobné a zmiňuje všechny představitelné scénáře a cituje správné paragrafy. Nakonec je to možná to nejméně špatné, jak v takových sporech soud může postupovat.
Cenou za to je, že odůvodnění opatření jsou optimalizována pro formální posuzování soudem a mají formu úvodu do epidemiologie přeloženého do právničtiny.
Na obecné rovině se s tím dá souhlasit, ale moc není jasné, k čemu to směřuje. Z pohledu odůvodnění, neměly by v nich být evidentní nesmyslné pověry typu, že na jednoho příznakového je pět bezpříznakových (myslím, že to tam stále je). Neměla by tam být plytká vysvětlení typu mobilita koreluje s rozvojem epidemie, tedy omezíme mobilitu a basta. Je to klíčový argument pro leccos a zrovna v tomto případě je korelace slabý argument. Obecně by se bez jasných důvodů asi neměla objevovat omezení, u kterých není jasné, zda počet rizikových kontaktů zvýší nebo sníží a zda tedy pomáhají nebo škodí, příklad omezení prodejní doby jen na některé dny, zavření okresů. Výsostně politická otázka je, kam až lze zajít opatřením, jehož jediným důvodem je snazší práce represivních složek jako je rouška na prázdné ulici. Z mého pohledu je to bod, kde bychom se měli lišit od orientálních diktatur. Tedy, zavřít krátce všechno se zákazem vycházení smysl dává,ale rouška na prázdné ulici je arogance moci. Další není už tolik o právním zdůvodnění, ale je k pláči, že se leccos opírá o korelační analýzy z mnoha zemí a z mnoha nesouvisejích období, ale přehlížejí se fundamentální data nebo se s nimi v rozhodování nepracuje, tedy třeba procento nakažených po jednotlivých profesích, procento nakažených dětí po věkových kategoriích, nesleduje se promořenost, a to ani výběrově, segmentuje se jen v nepatrném počtu vzorků atd atd .
Jsou dvě důležité věci, které tam chybí - za prvé je to konflikt zájmů, který je za výjimkou květinářství a dlouho přehlíženého průmyslu. Za druhé fundamentální změna týkající se očkování. Od určitého okamžiku se stane nebrždění politicky legitimní, protože se nebudou plnit nemocnice a lidé nebudou umírat. MZCR sice dělá vše proto, aby tento okamžik oddálilo, ale během tří až čtyř týdnů toto nastane. Je důležité, abychom se potom dokázali vyprostit ze setrvačnosti přístupu do té doby racionálního.
S imunitními pasy se pojí dvě rizika, o kterých se moc nemluví.
Jedno je administrativní náročnost. Pokud bude muset například restaurace kontrolovat, že všichni hosté mají pas, je to práce navíc, ke které bude mít restaurace motivaci pouze tehdy, bude-li nezanedbatelné riziko odhalení. To zase vyžaduje rozsáhlé kontroly ze strany policie, hygieny, nebo obchodní inspekce. Hrozí padělání pasů, což zase vyžaduje investice do zabezpečení apod.
Druhé riziko je, že různé služby budou moct otevřít, ale budou mít třeba čtvrtinu klientů, protože je budou moct využívat jen držitelé pasu. (A ne všichni imunní si pas vyzvednou, někteří na protest proti něčemu, s čím ideově nesouhlasí, jiní třeba z pohodlnosti, poněvadž se jim nechce si to vyjednávat a pak se všude prokazovat, a klidně si počkají, až se uvolní pro všechny.) Jenže stát v takové situaci může zaříznout kompenzace a podniky budou krachovat.
Samozřejmě se s těmi riziky dá žít a i navrhnout ten systém tak, aby byl rámcově funkční, ale víme, jak u nás věci fungují. Skoro bych čekal, že to skončí tak, že ve většině hospod a posiloven nikdo pasy kontrolovat nebude, půlka klientů bude bez pasu vůbec nebo s padělkem, ale klientů bude stejně málo a podniky budou ve ztrátě. Do toho stát řekne "máte otevřeno, tak nechtějte kompenzace, stejně už nemáme z čeho brát". A na situaci budou sbírat politické body různé bizarní populistické spolky s rétorikou o nepřípustné diskriminaci a zdravotní totalitě.
Potíž je právě v té důslednosti. Je potřeba zejména zajistit, aby míra odhalení byla vysoká. Nízkou míru odhalení nelze suplovat výší trestů; tisíc přestupků nechat být a jeden, na který se přijde, potrestat exemplárně je nespravedlivé, a prakticky to není dobrá cesta. Preventivní účinek exemplárních trestů je omezený a navíc by byly řadou lidí vnímány jako nespravedlnost a útlak, což samozřejmě důvěře ve společnosti nepomáhá.
Pokud bude šance, že se na porušení pravidel přijde, vysoká, pak si přestupce porušení rozmyslí, a tresty ani nemusejí být nějak tvrdé. Jen je k tomu potřeba spousta kontrolorů, které myslím nemáme.