Poznámky k boji o interpretaci pandemie

S poklesem případů se zase zintenzivní boj o interpretaci toho, co se za poslední dva roky stalo. Nebudu mít čas a energii se jej účastnit, ale zkusil bych načrtnout některé odhady, o co jde, a o co p

I. Co je v sázce?

Myslím, že pro řadu lidí docela hodně.

1. Ega. Pro řadu lidí je velmi obtížné přiznat si, že se mýlili.

Málokdo trefoval všechno kolem covidu blízko pravdě už od počátku a celou dobu, ale někdo si to dokázal přiznat, a i veřejně to přiznat. Tohle v průběhu pandemie dokázali například Petr Smejkal, Václav Hořejší, Tomáš Cikrt, a mnoho dalších, a i když s nimi nemusíte vždy souhlasit, je to hodné obdivu.

Naopak řada lidí s mylnou představou začala, ale nikdy ji už opustit nedokázala, což některé dovedlo do postupně čím dál podivnějších názorových koutů.

2. Sebepojetí. Řečeno otevřeně a bez příkras, řada hlasatelů alternativních faktů o covidu a bojovníků proti snahám epidemii zvládat kauzálně způsobila smrt mnoha lidí. Stylem “král je nahý” tuhle nepohodlnou pravdu řekl Honza Rek, a vyvolalo to očekávatelné reakce.

Myslím si a zmiňuju opakovaně: většina lidí chce být kladnými hrdiny ve své vlastní interpretaci vlastních příběhů. A naopak těžko mohou přijmout příběh, ve kterém by například jejich boj proti testům ve školách měl jako výsledky jen víc nemocných dětí, dél zavřené školy, a mrtvé prarodiče.

Vemte si, o co některým lidem v boji o interpretaci jde: pokud by se postavili k pravdě čelem, znamenalo by to si přiznat, že výsledky jejich činů jsou asi jako u běžné teroristické buňky - mrtví, strach a nenávist. Přijde mi přirozené, že to je velmi silná motivace nepohodlná fakta a nepohodlné modely popřít.

3. Různé typy odpovědnosti. V Česku selhalo ledacos - různé instituce, procesy, části státní správy, i politici. Odpovědnost za výsledky nechce mít nikdo.

4. Poslední, ale v mnohém nejdůležitější: interpretace toho, co se stalo, ovlivní, co se stane příště, ať už u další vlny, nebo nějaké jiné pandemie.

Poslední bod je také důvodem, proč se nad tím bohužel opravdu nedá mávnout rukou.

II. Co budou hlavní bojiště?

Pokud jste nečetli, doporučuji si přečíst “problém symetrie”, na který se budu dál odkazovat.

Přijde mi, že dost napoví otázka “jaké minimální změny v realitě byste museli provést, aby byl pravdivý alternativní model reality B”.

Moje tipy jsou

1. Smrtnost, ve smyslu IFR. Smrtnost (a s ní dobře korelované ostatní parametry virulence) je základním kamenem mnoha dalších úvah o přiměřené reakci na covid. Kdyby byla smrtnost covidu celou dobu zhruba 10x menší, než ve skutečnosti je, tak by v řadě doporučení postupu a dojmech o “přehnané reakci” měli obyvatelé “modelu reality B” pravdu.

Část inteligentních obyvatel “modelu reality B” toto přinejmenším intuitivně chápe, a věnuje proto dost úsilí tvorbě alternativní vědy, která by alternativní fakta o smrtnosti podpořila.

Příkladem může být slavný prof. John Ioannidis - na začátku pandemie se spletl ohledně vážnosti covidu (v US považoval za realistických 10 tisíc úmrtí ), ale místo uznání omylu hájí mylné odhady smrtnosti postupně pomocí pochybné studie seroprevalence, následně pochybné meta-analýzy studií seroprevalance, a nakonec dokonce jakousi meta-meta-analýzou, kde napadá autory ostatních metaanalýz.

Téma IFR je pro boj vhodné i proto, že ačkoli je nemožné “alternativní fakta” jasně nasvítit a dokázat, diskuse je v detailech dost složitá, a lze ji snadno zatemnit a zamlžit.

Především, IFR není jakousi vnitřní vlastností covidu, ale zásadně záleží na věkové struktuře nakažených, zdravotním stavu, variantě viru, virové náloži, dostupnosti a kvalitě zdravotní péče, a samozřejmě případné vakcinaci či postinfekční imunitě. Na různých místech planety v různé doby se tak smrtnost IFR lišila víc než o desítkový řád. Diskusi lze snadno zamlžit, když se tyhle podstatné faktory vhodně opomenou zahrnout do analýz. (Co je v takovém případě špatně je třeba to, že IFR v populaci indického slumu, kde je polovina lidí mladších 18 let, se aplikuje na Česko.)

IFR se také nedá přímo změřit, ale odhaduje se z podílu dvou parametrů: počtu lidí, kteří prodělali covid, a počtu úmrtí. V mnoha zemích světa nejsou dobrá data ani pro čitatel, ani pro jemnovatel: počet lidí kteří prodělali covid se proto zjištuje studiemi seroprevalence, a počet mrtvých je asi nejpřesnější odhadovat z nadúmrtí. Zpracování dat ze seroprevalence přitom záleží na poměrně komplexním statistickém zpracování, a na reprezentativnosti vzorků.

To znamená dost závislosti na statistickém zpracování dat, aby šlo výsledky manipulovat, a problémy neodhalil laik na první pohled.

Kde snadno vidět, jak je to doopravdy: v podstatě nezpochybnitelný dolní odhad smrtnosti nezvládnutého covidu v populaci ČR poskytují data z Karlovarského kraje. S prokázaným covidem tam zemřelo víc než 0.54% celé populace. Protože počet nakažených nebyl vyšší než počet všech osob, a nadúmrtí bylo ve skutečnosti víc než prokázaných úmrtí, tato data dost bezpečně vylučují řádově podstřelé odhady smrtnosti.

(Samozřejmě i toto se dá zpochybnit, ale pouze za cenu ještě ztřeštěnějších vysvětlení typu “mrtví s covidem při autonehodách”.)

2. Efekty protiepidemických opatření. Tohle je evergreenem diskuse o covidu - pokud by protiepidemická opatření neměla žádný nebo mizivý efekt, nemělo smysl je zavádět, z hlediska nákladů a přínosů.

Zkoumat efekty opatření je poměrně složité, takže tohle téma poskytuje ohromný prostor pro to, vytvořit si nějaký “alternativní model”, a napadat cokoli standardního. Opět, obyvatelé “reality B”, obzvlášť ti zběhlí ve statistice, tohle chápou, a je to jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak “realitu B” hájit. (Proto se urputných útoků z tohoto směru dočkaly oba naše články na toto téma. Myslím, že ne proto, že by byly nějak slabé, ale naopak proto, že jsou dost robustní - ostatně jejich čelní čeští kritici se v jejich kritice postupně uchýlili k dost přímočarému lhaní, což se zdá být projevem argumentačni nouze.)

Mainstreamová vědecká literatura celkem jednoznačně ukazuje, že opatření jako omezení setkávání a omezení některých provozů a škol nějak fungovala, byť je v řadě případů šlo nahradit něčím levnějším (například ve druhé vlně a dál školy místo zavření provozovat s řadou bezpečnostních změn). Podobně respirátory - nešlo o zázračné řešení, ale efekt to mělo.

Reálně: to že omezení lidských kontaktů omezuje přenos viru je jaksi biologicky a fyzikálně zjevné.

Jak se boj nejspíš povede:

- Z tisíců studií, které dnes na intervence existují, jich jistě alespoň desítky “neprokáží statisticky významný efekt”. Tedy vždy si půjde vybrat něco takového, a v médiích to prezentovat stylem “poslední studie ukazují”. (Viz poslední příklad dost strašného pokusu o metanalýzu, který obletěl světová média.)

- Jednoduchý ale účinný rétorický trik spočívá v jaksi “cinknutém účetnictví”: argumentuje se, že intervence byly neúčinné, protože stejného omezení přenosu viru bez intervencí by dosáhla “spontánní změna chování”, takže kontrafaktuální impakt intervencí byl malý. Na druhé straně se ale jako “náklad” počítá rozdíl oproti normálnímu nepandemickému stavu, ne vůči “spontánní změně chování”.

- V Česku je u některých statistiků populární postoj jakési “radikální skepse” - zhruba se dá shrnout do odmítnutí čehokoli, kromě randomizovaných studií s kontrolní skupinou.

3. Účinnost vakcín, postinfekční imunity, a atd.

“Boj v nepřehledném terénu” bude probíhat kolem otázek spojených s vakcinací a imunitou.

Tady se úplně neodvažuju tématicky predikovat, protože imunita je složitá. Co se predikovat odvažuju je, že problémem v Česku bude řada "originálních imunologů" s originálními názory a titulem.

III. Bojová taktika

Jak už jsem psal v létě, vzhledem k vysokým sázkám, ale i osobám některých účastníků, se dá předem vyloučit, že by se tenhle boj vedl slušně.